I. p ř i j í m á k návrhu ústavního zákona, kterým se doplňuje ústavní zákon České národní rady č. l/l993 Sb., Ústava České republiky, stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;
II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Provede:
předseda vlády
Předseda vlády
Doc. Ing. Václav K l a u s , CSc., v. r.
P ř í l o h a k usnesení vlády ze dne 7. června l995 č. 334
S t a n o v i s k o vlády k návrhu ústavního zákona, kterým se doplňuje ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
(tisk č. 17O5)
Vláda na své schůzi dne 7. června 1995 projednala a posoudila návrh ústavního zákona, kterým se doplňuje ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a vyslovila s ním nesouhlas.
K jednotlivým bodům navrhovaného ústavního zákona vláda uvádí:
K Čl. I
K bodu 1
Bydlení je statkem soukromého charakteru. Stát však pro rozvoj bydlení musí vytvářet vhodné podmínky, a to jak v oblasti legislativní, tak i finanční podporou v rozsahu, který odpovídá daným možnostem. K vytváření vhodných podmínek v oblasti legislativní však nepatří navrhované doplnění Ústavy ČR o právo občanů na přiměřené bydlení, neboť takovéto legislativní opatření v žádném případě rozvoj bydlení způsobit nemůže. Zřejmě i proto předložený materiál představu o praktické realizaci tohoto navrhovaného ustanovení neobsahuje.
V odůvodnění svého návrhu předkladatelé převážně odkazují na mezinárodní úpravu jednotlivých bodů návrhu. Požadavek na zakotvení práva na přiměřené bydlení opírají o čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Nutnost zakotvení tohoto práva do Ústavy přitom spatřují v tom, že výkonné státní orgány neplní převzaté mezinárodní závazky v oblasti bytové politiky.
K tomu je třeba uvést, že žádný z uvedených dokumentů nestanoví výslovně právo občana smluvního státu na bydlení. Vždy se jedná o součást práva na přiměřenou životní úroveň, zahrnujíc v to vedle bytu např. i výživu, šatstvo, lékařskou péči.
Předkladateli dále zmíněné "Zásady bytové politiky" jsou správně pouze dokumentem Výboru pro lidská sídla Evropské hospodářské komise. Jako takové jsou právně nezávaznou směrnicí, pracovním materiálem majícím pouze doporučující charakter. Navíc tento dokument charakterizuje právo na bydlení i negativním způsobem tak, že "jej nelze chápat jako právo jednotlivce vůči společnosti požadovat, aby mu stát poskytl přiměřené bydlení".
Striktní znění navrženého ustanovení tedy nemá tak jednoznačnou oporu v uváděných mezinárodních dokumentech, jak to vyplývá z odůvodnění návrhu.
Kromě toho rozumí Všeobecná deklarace lidských práv i Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, na rozdíl od poslaneckého návrhu, pod pojmem občan všechny osoby nacházející se pod jurisdikcí daného státu. Zakotvení dotčeného práva pouze pro občany České republiky by tak mohlo být hodnoceno jako prvek diskriminační a jako porušení základních mezinárodních smluv o lidských právech.
Zařazení práva na přiměřené bydlení, jakožto práva konkrétního, dle návrhu do čl. 3 Ústavy k obecnému ustanovení, odkazujícímu na Listinu základních práv a svobod, je navíc nesystémové a vymyká se struktuře a celistvosti norem ústavního pořádku. K vymezení a zakotvení jednotlivých práv slouží totiž Listina základních práv a svobod.
K bodu 2
Podle čl. 7 Ústavy ČR stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. To však neznamená, že stát musí přírodní zdroje a přírodní bohatství vlastnit. Stát uvedenou povinnost může plnit například tím, že zákony upraví práva a povinnosti vlastníků a uživatelů příslušných zdrojů, zajistí kontrolu jejich dodržování a v odůvodněných případech se finančně podílí na ochraně těchto zdrojů.
Vymezení předmětu výhradního vlastnictví státu, jak je obsaženo v navrhovaném doplnění čl. 7 Ústavy, popírá dosavadní vývoj vlastnických vztahů v ČR, nepřihlíží k probíhající privatizaci, ani k záměrům obsaženým ve schválených či připravovaných zákonech. Například zákon o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích umožňuje svobodné podnikání v elektroenergetice, plynárenství a teplárenství a neomezuje způsob vlastnictví s tím související. Stejně tak v oblasti jaderných zařízení vyrábějících elektrickou energii nelze uvažovat o výhradním vlastnictví státu, neboť jaderné elektrárny v ČR vlastní akciová společnost ČEZ, v níž má stát majoritní účast, zbytek je v soukromých rukou a není důvodu předpokládat, že se tento poměr nebude ve prospěch soukromého sektoru dále měnit. Ve smyslu Energetické charty vláda i do budoucna předpokládá zajištění možnosti podnikání v oblasti jaderné energetiky. Pouze u úložišť jaderných odpadů a vyhořelého jaderného paliva se počítá se státem jako jediným vlastníkem; k této skutečnosti však není nutno připravovat ústavní zákon, plně postačí, stanoví-li tuto skutečnost běžný zákon, který danou problematiku upravuje.
Navrhovaný bod č. 2 je v podstatě nepřímou novelou čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který svěřil stanovení majetku, který má být ve výhradním vlastnictví státu zákonu, spolu se stanovením majetku ve výhradním vlastnictví obcí nebo určených právnických osob. Odtržení právní úpravy majetku ve výhradním vlastnictví státu od úpravy majetku ve vlastnictví obcí nebo určených právnických osob, a tedy pouze dílčí řešení této právní problematiky v rámci Ústavy, není účelné. Vedle toho není zřejmé, co by se mělo stát s majetkem, který by měl podle navrhovaného odstavce 3 být jen ve vlastnictví státu, pokud se dnes nalézá mimo státní vlastnictví.
Mezinárodní dokumenty, na které se předkladatelé v odůvodnění odvolávají, deklarují suverénní právo každého státu mimo jiné i ve vztahu ke svému bohatství, přírodním zdrojům, ekonomickým aktivitám a vlastnictví. Z uvedených listin nevyplývá nutnost ani vhodnost stanovení výhradního vlastnictví státu k určitým věcem.
K bodu 3
Navrhovaná úprava je nadbytečná, neboť všeobecný zákaz retroaktivity lze dovodit z Čl. 1 Ústavy ČR, podle něhož je Česká republika právním státem. Tento výklad má oporu i v nálezu Ústavního soudu České republiky, vyhlášeném pod č. 131/1994 Sb., podle něhož k definičním znakům právního státu patří také princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, jejichž součástí je také zákaz retroaktivity právních norem. Obdobně se k této věci vyjádřil i Ústavní soud ČSFR v nálezu uveřejněném ve Sbírce usnesení a nálezů, r. 1992, č. 15, když konstatoval, že principy právního státu a právní jistoty, které možno vyvodit z požadavku demokratického uspořádání státu, vyžadují každý ústavně možný případ retroaktivity zakotvit v zákoně a vyřešit s tím spojené případy tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna. Rovněž z těchto nálezů vyplývá, že není namístě stanovit obecný zákaz retroaktivity, ale naopak výslovně zakotvit pouze případy jejího uplatnění.
K bodu 4
Lze podpořit názor, že je třeba minimalizovat případy vzniku vícenásobného státního občanství, které přináší v praxi řadu problémů. Vyspělé demokratické státy přijaly obecně princip jednoho státního občanství. Dokladem toho je i přijetí Evropské úmluvy ze dne 6. května 1963 o omezení počtu případů vícenásobného státního občanství. Princip jednoho státního občanství však nelze pojímat bezvýjimečně. Svědčí o tom i připravovaná novelizace Evropské úmluvy. V návrhu této novelizace se mimo jiné uvádí, že ponechání dalšího státního občanství svým občanům je vrcholným právem každého státu. V článku 10 novelizace se současně navrhuje, aby smluvní strany ponechaly státní občanství cizího státu dětem, které je získaly po rodičích, osobám, které je získaly uzavřením manželství a v některých dalších případech. Ani v současné praxi není princip jednoho státního občanství dodržován bezvýjimečně. Například Spojené státy americké mají s námi uzavřenou Úmluvu o naturalizaci z roku 1928, která brání dvojímu státnímu občanství. V poslední době USA Úmluvu ve vztahu ke svým občanům, kteří nabudou státní občanství České republiky, neuplatňují a ponechávají jim státní občanství USA.
Zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky je plně v souladu se současným mezinárodním trendem posuzování otázky vícečetného státního občanství. Vychází z principu jednoho státního občanství. Tento princip je uplatněn především v § 7 zákona, kde se mimo jiné stanoví, že naše státní občanství lze udělit pouze osobě, která prokáže, že byla propuštěna ze státního svazku cizího státu nebo která nabytím státního občanství ČR pozbude dosavadní cizí státní občanství. Zákon sice současně připouští udělení výjimky, avšak za splnění taxativně uvedených podmínek.
Dosavadní zákonná úprava státního občanství České republiky dostatečně omezuje vznik dvojího či vícenásobného občanství a je srovnatelná s úpravami jiných evropských států. Zcela rigorosní omezení nabývání našeho státního občanství Ústavou, jak je obsaženo v předloženém návrhu, by znamenalo poškození oprávněných zájmů českých státních občanů, především dětí, a bylo by i krokem zpět ve srovnání s připravovanou novelizací Evropské úmluvy. Z těchto důvodů se navrhovaná novelizace Ústavy odmítá.
K bodu 5
Navrhované doplnění Ústavy o prohlášení češtiny za státní jazyk České republiky a o zmocnění k úpravě příslušných podrobností zákonem nepovažuje vláda za potřebné. Z hlediska ústavnosti je dostačující stávající garance práv národnostních a etnických menšin, a to i pokud jde o právo užívat svého jazyka v úředním styku, jež je obsaženo v Čl. 25 Listiny základních práv a svobod, která navazuje na mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána.
Otázky používání českého jazyka či cizích jazyků v úředním styku lze v souladu s Listinou úspěšně řešit běžným zákonodárstvím i bez navrhovaného zmocnění v Ústavě. V mnoha případech se tak již stalo. Například právo užívat mateřštiny je garantováno v právních předpisech upravujících řízení ve věcech trestních a občanskoprávních před soudy a v řízení správním před správními úřady. Speciální právní úpravu o úředním jazyku v řízení daňovém obsahuje zákon o správě daní a poplatků.
Argumentačně dnes již neobstojí ani poukaz na prvorepublikovou úpravu prohlašující "jazyk československý" za "jazyk státní", která se stala součástí tehdejšího ústavního pořádku. Tato úprava byla přijímána ve specifických podmínkách tehdy nově vzniklé Československé republiky a není důvodu ji beze zbytku aplikovat v podmínkách nynější České republiky