Úvodní stránka > Jednání vlády > Dokumenty vlády > 2001 > 2001-01-10

   

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 10. ledna 2001 č. 54 + P

o stanovisku k přijatelnosti stížnosti, zpracovaném
na základě usnesení vlády ze 4. prosince 2000 č. 1243,
ke zprávě o postupu v případu Bankovič a spol. proti České republice
a dalším státům Organizace Severoatlantické smlouvy
(stížnost č. 52207/99 k Evropskému soudu pro lidská práva)

Vazba na záznam z jednání vlády: Vedení MŽP

V l á d a

I. b e r e n a v ě d o m í návrh stanoviska vlády k přijatelnosti stížnosti, zpracovaný pracovní komisí jmenovanou podle bodu II/1 usnesení vlády ze 4. prosince 2000 č. 1243, ke zprávě o postupu v případu Bankovič a spol. proti České republice a dalším státům Organizace Severoatlantické smlouvy (stížnost č. 52207/99 k Evropskému soudu pro lidská práva) uvedený v příloze tohoto usnesení;

II. s o u h l a s í s tím, aby

1. byl návrh stanoviska uvedený v bodě I tohoto usnesení přeložen do oficiálních jazyků Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud") a aby bylo uvedené stanovisko předloženo Soudu do 17. ledna 2001 v případě, že Soud včas neoznámí České republice prodloužení uvedené lhůty nebo nebude-li mít vláda možnost odsouhlasit v uvedené lhůtě společné stanovisko všech států, popřípadě rozhodnout o připojení individuálního stanoviska České republiky ke společnému stanovisku všech žalovaných států,

2. stanovisko uvedené v bodě I tohoto usnesení bylo využito pro vyjádření k britskému návrhu společného stanoviska, případně předloženo Soudu v jím prodloužené lhůtě jako samostatné stanovisko České republiky, nedojde-li k předložení společného stanoviska;

III. u k l á d á

1. místopředsedovi vlády a ministru spravedlnosti a předsedovi Legislativní rady vlády

a) doplnit na návrh zmocněnce vlády pro zastupování České republiky, při projednávání stížností na porušování Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod před Evropskou komisí a Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "zmocněnec vlády") pracovní komisi uvedenou v bodě I tohoto usnesení,

b) předložit v koordinaci se zmocněncem vlády vládě stanovisko pracovní komise uvedené v bodě I a III/1a tohoto usnesení k návrhu společného stanoviska všech žalovaných států, bude-li na základě mezistátní koordinace společné stanovisko zpracováno a předkládáno Soudu jménem všech žalovaných států,

2. zmocněnci vlády pokračovat podle potřeby v práci komise uvedené v bodě I a III/1a tohoto usnesení a v případě prohlášení stížnosti za přijatelnou připravit návrh stanoviska České republiky k odůvodněnosti stížnosti a předložit jej vládě.


Provedou:
místopředseda vlády a
ministr spravedlnosti a
předseda Legislativní rady vlády,
zmocněnec vlády pro zastupování
České republiky při projednávání
stížností na porušování
Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod před Evropskou
komisí a Evropským soudem
pro lidská práva



N á v r h

stanoviska vlády k přijatelnosti stížnosti č. 52207/99 k Evropskému soudu pro
lidská práva v případu Bankovič a spol. proti Belgickému království,
České republice, Dánskému království, Francouzské republice,
Spolkové republice Německo, Řecké republice, Maďarské republice,
Islandské republice, Italské republice, Lucemburskému velkovévodství,
Nizozemskému království, Norskému království, Polské republice,
Portugalské republice, Španělskému království, Turecké republice a
Spojenému království Velké Británie a Severního Irska


Dopisem ze dne 27. září 2000 Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Soud") vyzval vládu České republiky, aby (stejně jako vlády ostatních žalovaných zemí) předložila Soudu písemné stanovisko k přijatelnosti a odůvodněnosti shora uvedené stížnosti, nebo zajistila předložení společného stanoviska. Soud zároveň formuloval pět otázek, které by měly být ve stanovisku zodpovězeny. Jde o tyto otázky:

1.Jsou obviněné státy zodpovědné podle článku 1 Úmluvy za bombardování stanice Radio-Televize Srbsko (RTS) na Takovské ulici v Bělehradě dne 23. dubna 1999, jako součásti úderů NATO proti Svazové republice Jugoslávie (SRJ) v roce 1999?

2.Bylo toto bombardování porušením článku 2 Úmluvy? Zejména opominuly obviněné státy splnit své procedurální závazky podle článku 2 a představovalo bombardování použití smrtící síly, které bylo nezbytně nutné?

3.Bylo bombardování porušením článku 10 Úmluvy?

4.Měli stěžovatelé k dispozici účinné domácí opravné prostředky ve smyslu článku 13 Úmluvy s ohledem na výše uvedené předpokládané porušení článku 2 Úmluvy?

5.Umožňovala situace obviněným státům v relevantní době odstoupit od nějakých svých závazků podle článku 15 Úmluvy?

Dopisem ze dne 29. listopadu 2000 požádala vláda Spojeného království jménem všech žalovaných států o rozdělení řízení do dvou fází, s tím, že první fáze by se omezila na otázku, zda se stěžovatelé v rozhodné době nacházeli pod jurisdikcí některého z obviněných států. V žádosti bylo zdůrazněno, že ze stížnosti i z přehledu skutkových okolností případu je patrno, že stěžovatelé se snaží činit obviněné státy zodpovědnými za něco, co se událo na území SRJ, a to v době, kdy tento stát nebyl účastníkem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a kdy žádný z obviněných států toto území neovládal. Záporná odpověď na tuto otázku, která je otázkou klíčovou a tvoří jádro první otázky položené Soudem, může učinit druhou fázi řízení zbytečnou.

Dopisem ze dne 15. prosince 2000 Soud oznámil České republice, že návrh žalovaných států na rozdělení řízení do dvou fází je akceptovatelný, s tím, že očekává, že se stanoviska stran v prvé fázi budou zabývat všemi otázkami, které se vztahují k přijatelnosti stížnosti, zároveň však nebudou obsahovat argumenty o zjevné neodůvodněnosti stížnosti ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy.

Na základě výše uvedeného vláda České republiky na svém zasedání dne ledna 2001 přijala toto stanovisko k přijatelnosti stížnosti:


I. Skutkové okolnosti případu

Česká republika jako člen Organizace Severoatlantické smlouvy (dále jen "NATO") vyjádřila souhlas se zahájením operace ALLIED FORCE. Tento souhlas byl potvrzen prostřednictvím usnesení vlády č. 256 ze dne 22. března 1999. Souhlas byl v Alianci tlumočen prostřednictvím vedoucího Stálé mise České republiky při NATO a ZEU.

Operace ALLIED FORCE byla realizována na základě Operačního plánu 10601, který mimo jiné popisoval způsob vedení operace a generickým způsobem určoval cíle, na které mělo být útočeno.

V rámci Operačního plánu byla daná operace realizována prostředky a silami pod vedením Vrchního velitele spojeneckých sil NATO v Evropě (SACEUR).

V rámci operace a v souladu s Operačním plánem byl v noci z 22. na 23. dubna 1999 podniknut útok na centrálu RTS.

Vzhledem ke skutečnosti, že zasažená budova se nachází na území SRJ, mimo svrchovanost České republiky, neměla vláda České republiky faktické prostředky k ověření tvrzení stěžovatelů o následcích útoku (zejména pokud jde o počet usmrcených a zraněných osob, charakter jejich zranění, rozsah hmotných škod aj.).

Česká republika se nemůže vyjádřit k tvrzení stěžovatelů, že zahraniční novináři využívající budovu RTS byli o útoku předem informováni, protože mezi těmito novináři nebyli žádní čeští státní příslušníci, resp. zástupci českých médií.


II. Přijatelnost stížnosti

1. Jurisdikce ve smyslu článku 1 Úmluvy

Podle článku 1 Úmluvy přiznávají Vysoké smluvní strany každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.

Nejčastější význam pojmu „jurisdikce" ve smyslu čl.1 Úmluvy je územní jurisdikce státu. K napadenému jednání i jeho důsledkům došlo na území SRJ, státu, který v rozhodné době nebyl smluvní stranou Úmluvy. Stěžovatelé se po celou dobu nacházeli výlučně na území SRJ, nikoli na území České republiky (nebo jiného žalovaného státu). Česká republika v tomto smyslu nevykonávala nad stěžovateli jurisdikci.

V zásadě je možné konstatovat, že pro přijatelnost stížnosti musí k tvrzenému porušení Úmluvy na území státu či na území, na které stát explicitně (prohlášením dle čl.56 Úmluvy) rozšířil působnost Úmluvy. K tomu však v tomto případě nedošlo. Rovněž nelze použít širšího výkladu jurisdikce podle čl.1 Úmluvy ve smyslu jednání státu ve vztahu k osobám nacházejícím se na jeho území, jehož přímým a předvídatelným důsledkem je porušení některého z práv chráněných Úmluvou mimo území tohoto státu. (Soering proti Spojenému království, rozsudek Soudu ze dne 7. července 1989, Série A-161, bod 91, str. 35-36, kde se uvádí:

Tato judikatura Soudu není použitelná na daný případ ani analogicky, protože stěžovatelé se jednak nenacházeli na území České republiky (či jiného státu NATO), jednak jejich poškození (zejména úmrtí, která představují tvrzené porušení čl. 2 Úmluvy) nebylo přímým a předvídatelným důsledkem jednání státu v míře srovnatelné s případem Soering.

Česká republika připouští, že podle judikatury Soudu interpretující čl. 1 Úmluvy může výjimečně dojít k porušení Úmluvy i mimo území státu, který je její smluvní stranou. Tato rozhodnutí však neznamenají, že každý úkon orgánů státu, který je stranou Úmluvy, učiněný mimo území tohoto státu, podřizuje osoby jim dotčené jurisdikci příslušného státu. (Mc Elhinney proti Spojenému království, rozhodnutí Soudu o přijatelnosti ze dne 9. února 2000, stížnost č. 31253/96, kde se uvádí:

Pojem jurisdikce zahrnuje výkon zákonné moci (skutečné nebo předpokládané) orgány státu. To potvrzují i relevantní rozhodnutí Soudu a Evropské komise pro lidská práva (dále jen "Komise"), která vymezují pojem jurisdikce obsažený v čl. 1 Úmluvy na základě dvou kumulativních kritérií: "výkon moci" a stát "podřizující osoby své moci a kontrole", (srov. např.:

- M. vs. NSR (1611/62) 8 YB 158 a X vs. Spojené království (7547/76) (12 D&R 73) "pověření zmocněnci státu, včetně diplomatických a konsulárních zástupců, podřizují ostatní osoby nebo vlastnictví jurisdikci svého státu v tom rozsahu, že vykonávají státní moc nad takovýmito osobami nebo vlastnictvím" (12 D&R 74).
- X a Y vs. Švýcarsko, 9 D&R 57 – zodpovědnost smluvních stran byla také uplatněna "protože vykonávají jurisdikci mimo své vlastní území a tím podřizují osoby nebo majetek své moci a kontrole".
- Hess vs. Spojené království, 2 D&R 72.
- Drozd a Janoušek vs. Francie, A/240, rozhodnutí soudu ze dne 26. června 1992, bod 91 a 96, str. 29 a 31, kde se uvádí:
Ke splnění podmínky jurisdikce ve smyslu čl.1 Úmluvy tak nestačí pouze výkon moci orgány státu, který je smluvní stranou Úmluvy, mimo území tohoto státu. Je totiž navíc třeba, aby tyto státní orgány skutečně podřizovaly dotčené osoby své moci a kontrole. Zatímco v případě tvrzených porušení Úmluvy na území státu, který je její smluvní stranou, se tato faktická kontrola nemusí prokazovat, protože vyplývá ze samotného pojmu územní jurisdikce státu, jež je podle mezinárodního práva výlučná v tom smyslu, že této moci jsou podřízeny veškeré osoby nacházející se na území tohoto státu, zde tomu je právě naopak. Protože státy zásadně nejsou oprávněny vykonávat a nevykonávají svou svrchovanou moc a jurisdikci na území jiných států, nelze ve výjimečných případech výkonu moci jejich státních orgánů mimo vlastní území "podřízení osob své moci a kontrole" presumovat, nýbrž se musí prokazovat s ohledem na zvláštní skutkové okolnosti případu.

Soud ve své judikatuře dále upřesnil, co se rozumí výrazem "podřízení osob své moci a kontrole". Musí jít o "efektivní kontrolu, ovládání" oblasti mimo své státní území a osob, které se tam nacházejí. Jak konstatoval v případě Loizidou vs. Turecko, rozhodnutí o předběžné námitce ze dne 23. března 1995, Série A-310, bod 62 , str. 24,

Stejný postoj zaujala i Komise v případě Kypr v. Turecko, rozhodnutí Komise o přijatelnosti ze dne 28.6.1996, kde se na případ Loizidou odkazuje.

Argumentace stěžovatelů založená na podobnosti jejich stížnosti s citovanými "kyperskými případy" je však zcela nesprávná a neopodstatněná. V obou těchto případech totiž šlo o činy, které se přičítaly Turecku jako okupační mocnosti. Situace, kdy stát, který okupuje část území jiného státu po ozbrojeném konfliktu, a tudíž vykonává na tomto území jurisdikci, je fakticky i právně (z hlediska mezinárodního práva ozbrojených konfliktů) něco zcela jiného než tvrzení popisující vojenské operace leteckými silami NATO jako výkon jurisdikce členských států nad osobami jimi dotčenými.

Ústředním momentem v rozhodnutí Soudu v "kyperských případech" bylo to, že Turecko fakticky ovládalo severní Kypr v důsledku přítomnosti velkého počtu svých ozbrojených sil v této oblasti. V našem případě však Česká republika, ani jiný obviněný stát, neměly v Bělehradě dne 23. dubna 1999 naprosto žádné ozbrojené síly. Argument stěžovatelů je založený pouze na tom, že NATO ovládalo vzdušný prostor nad Bělehradem. Tento argument je jednak nepodložený fakty, jednak - i kdyby byl pravdivý - by nepředstavoval ani stupeň ani druh ovládání srovnatelný s výkonem moci okupačními silami, a tudíž naplňující pojem „efektivní kontroly".

Především není pravdivé tvrzení, že letecké síly NATO, třebaže nesporně měly ve vzdušném prostoru SRJ značnou převahu, plně a efektivně ovládaly vzdušný prostor, a tím i území (nebo jen relevantní část, tj. Bělehrad) Jugoslávie. Třebaže jugoslávské letectvo kvůli převaze NATO až na výjimky nezasahovalo, protivzdušná obrana využívající rakety a další prostředky byla po celou dobu aktivní. Právě proto letadla NATO měla rozkaz (platný i v době útoku na RTS v Bělehradě 23.4.1999) operovat ve velké výšce (15000 stop), kam nedosáhly prostředky jugoslávské protiletadlové obrany.*/ Tento fakt sám o sobě jasně dosvědčuje, že síly NATO vzdušný prostor SRJ efektivně neovládaly. Tím spíše nelze hovořit o efektivní kontrole území SRJ.

I kdyby však Soud připustil, že mohlo jít o ovládání vzdušného prostoru SRJ leteckými silami NATO, nejednalo by se přesto o "efektivní kontrolu (ovládání)" území či části území jiného státu. Pojem "území státu" zahrnuje zemský povrch, vzdušný prostor a vnitřní vody státu. Není sporu o tom, že Česká republika, ani jiný stát NATO, neměly v rozhodné době na území SRJ žádné pozemní síly. Proto nelze hovořit o "efektivní kontrole" části území jiného státu. Samotné letecké operace nad územím státu nemohou takovou kontrolu samy zajistit. Pojem "efektivní kontroly" předpokládá mimo jiné i určitou trvalost této kontroly a faktické podřízení osob moci státu (státních orgánů jiného než územního státu). Nic z toho však nebylo v daném případě splněno. Letecké síly NATO operovaly ve vzdušném prostoru SRJ jen několik hodin denně, nálety na jednotlivá místa a cíle, které se střídaly a nezahrnovaly souvislou část území, pak trvaly nanejvýš několik minut. S výjimkou těchto momentů se však na území SRJ žádné vojenské jednotky NATO nenacházely, a proto ani nemohly ovládat Bělehrad či jinou oblast SRJ a podrobovat své moci obyvatelstvo žijící na svém území. To je zásadní rozdíl od režimu vojenské okupace v "kyperských případech", kde Turecko prostřednictvím svých ozbrojených sil část Kypru skutečně ovládala. Naproti tomu Bělehrad a celé území SRJ (možná s určitou výjimkou, pokud jde o Kosovo) v rozhodné době ovládaly jugoslávské orgány.

V případě této stížnosti ČR ani jiný ze žalovaných států (jednotlivě či společně, přímo či nepřímo, event. prostřednictvím mezinárodní organizace) relevantní část území SRJ, kde se nacházeli stěžovatelé, neovládaly. Proto ČR ani další žalované státy nemohly osobám nacházejícím se na tomto území zajistit práva a svobody stanovené v úmluvě ve smyslu článku 1 Úmluvy. Smluvní strany jsou povinny zajistit tato práva pouze osobám, které podléhají jejich jurisdikci, což v případě stěžovatelů nebylo. Tak např. ČR nemohla zajistit, aby se v době útoku v budově televize nenacházely žádné civilní osoby, ani provést následně vyšetřování zbavení života, které Soud pokládá za obsah čl. 2 Úmluvy. Proto stížnost není přijatelná ratione loci.

Efektivní kontrolu nad osobami v Bělehradě a na většině území SRJ v rozhodné době stále vykonávala jugoslávská vláda a další státní orgány tohoto územního suveréna. Stížnost však nesměřuje proti SRJ. I kdyby proti ní směřovala, byla by stejně nepřijatelná ratione personae, protože SRJ nebyla smluvní stranou Úmluvy, a žalované státy, které stranami Úmluvy jsou, zase neměly efektivní kontrolu na daném území. Ze všech uvedených důvodů je tudíž třeba prohlásit stížnost za nepřijatelnou.


2. Nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy


Stěžovatelé ve své stížnosti uvádějí, že nemají k dispozici žádný adekvátní a účinný prostředek nápravy, a to ani ve vlastní zemi, ani v žádném z obviněných států. Pokud jde o území SRJ, Česká republika nevykonávala nikdy svou jurisdikci ve smyslu článku 1 Úmluvy ani v Bělehradě, ani na jiné části tohoto území, proto, v souladu s ustálenou judikaturou Soudu (viz Loizidou proti Turecku), neměla také povinnost zajistit v této zóně právní prostředky nápravy ve smyslu Úmluvy. Skutečnost, že stěžovatelé nespadali ani nespadají do její jurisdikce dle článku 1 Úmluvy, a že tudíž vůči stěžovatelům neměla a nemá povinnost zajistit práva Úmluvou garantovaná včetně práva na účinné vnitrostátní prostředky nápravy, má však rovněž za následek, že Úmluva není na daný případ aplikovatelná. Z tohoto pohledu není možno na tento případ použít ani ustanovení čl. 35 odst. 1 Úmluvy upravující jako podmínku přijatelnosti stížnosti vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků (jimiž se zcela nepochybně myslí právní prostředky, jež stát dává k dispozici právě pouze osobám nacházejícím se v jeho jurisdikci). Nicméně pokud by Soud dospěl k závěru, že stěžovatelé přece jen spadají či spadali do jurisdikce České republiky ve smyslu článku 1 Úmluvy, je pro tento případ vláda České republiky nucena uplatnit jako předběžnou námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy ze strany stěžovatelů, a to pokud jde o všechny články Úmluvy, jichž se stěžovatelé dovolávají.

Podle právního řádu České republiky se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, přičemž cizinci požívají v České republice stejných základních práv a svobod jako občané České republiky. Mezi Českou republikou a SRJ nadále platí Smlouva o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních mezi ČSSR a SFRJ ze dne 20.dubna 1964, publikovaná pod č. 207/1964 Sb. (dále jen "Smlouva"), která občanům SRJ dává dle ustanovení článku 1 právo obracet se na orgány České republiky, jež jsou příslušné rozhodovat v občanských, rodinných a trestních věcech za stejných podmínek jako občanům České republiky. Stěžovatelé tak ve skutečnosti měli k dispozici jako účinný prostředek nápravy údajného porušení svých práv chráněných Úmluvou především ústavní stížnost (§ 72 odst.1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu České republiky). Ze zákona vyplývá, že Ústavní soud České republiky projednává ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. Současně je třeba uvést, že na Ústavní soud České republiky se mohou obracet i osoby, které nejsou občany České republiky. Stěžovatelé se tedy mohli dovolávat údajného porušení Úmluvy zásahem orgánu veřejné moci přímo před Ústavním soudem. Tohoto prostředku nápravy však stěžovatelé nevyužili.

Pokud jde o oblast trestního práva, stěžovatelé mohli podat trestní oznámení podle § 158 a násl. zákona č. 141/1961 Sb. (trestní řád), a to s ohledem na ustanovení § 18 zákona č. 140/1961 Sb. (trestní zákon), podle něhož se podle zákonů České republiky posuzuje i trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky, nebo osoba bez státní příslušnosti (princip personality uplatňovaný v českém trestním právu). Orgány České republiky činné v trestním řízení jsou podle § 158 trestního řádu povinny přijímat a co nejrychleji vyřizovat jakékoliv oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, aniž by vyžadovaly okamžité označení konkrétního pachatele (trestní oznámení na neznámého pachatele). Účinnost tohoto prostředku nápravy je třeba spatřovat i v tom, že podání a povinnost přijetí trestního oznámení, jakož i jeho prošetření, nejsou omezeny tím, že o téže trestní věci již probíhalo trestní řízení, a dokonce ani tím, že o ní již bylo (jakkoli) v trestním řízení rozhodnuto. Podání trestního oznámení není v České republice žádným způsobem limitováno, ani pokud jde o osobu podatele (nemusí jít vůbec o osobu poškozenou), tudíž je může podat prakticky každý, tedy i osoba na věci nezainteresovaná. Rozhodující není ani forma oznámení, ani místo a doba, kdy bylo učiněno. Dalším vnitrostátním právním prostředkem nápravy, který měli stěžovatelé k dispozici, je civilní žaloba na náhradu škody. Níže specifikované právní normy obsažené v právním řádu České republiky ( § 37 odst.1 zákona č. 97/1963 Sb. a § 84 a 85 odst .4 zákona č. 99/1963 Sb.) jim umožňovaly domáhat se tvrzených nároků u soudů České republiky. Navíc, jejich postavení ve sporu by bylo zvýhodněno tím, že soudy České republiky by byly nuceny tyto nároky posuzovat podle právních předpisů platných v SRJ ( § 15 zákona. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.).

Stěžovatelé dále namítají, že i kdyby obviněné státy vnitrostátními opravnými prostředky disponovaly, bylo by nesmyslné, aby ve snaze získat nápravu vyjížděli za hranice SRJ a podávali 17 různých žalob u soudů obviněných států, když samotné udělení nutných víz a ostatních cestovních dokumentů by vyžadovalo úsilí, jehož výsledek by byl nejistý vzhledem k tomu, že kladné vyřízení by záleželo jen na vůli obviněných států. Pokud jde o námitky stěžovatelů ohledně nutnosti vycestovat ze SRJ pro podání žalob v České republice, jsou neopodstatněné, neboť všechny výše uvedené prostředky nápravy mohli uplatnit, aniž by museli navštívit Českou republiku (buď přímo formou dopisu, nebo prostřednictvím plné moci udělené právnímu zástupci). Pro případ trestního oznámení a žaloby na náhradu škody mohli též využít, a to rovněž bez opuštění území SRJ, způsob stanovený v rámci právní pomoci upravené výše citovanou Smlouvou prostřednictvím k tomu smluvními stranami Smlouvy určených orgánů. Pokud jde o námitky stěžovatelů ohledně udělení víz, stěžovatelé se zřejmě snaží dokázat, že i kdyby příslušné právní prostředky nápravy na území jednotlivých států uplatnit chtěli, jednotlivé státy by jim to stejně znemožnily. Vláda České republiky však prohlašuje, že pokud by se bývali stěžovatelé rozhodli do České republiky přicestovat, rozhodně by jim v tom její orgány nebránily. Co se týče vlastního vízového režimu mezi Českou republikou a SRJ, pro občany tohoto státu platí od 11. listopadu 1998 tzv. všeobecná vízová povinnost, přičemž tito občané (tzn. i stěžovatelé) mají a měli možnost o víza požádat mj. na konzulárním úřadu České republiky v Bělehradě, a to včetně období operací NATO v SRJ. Česká republika jako kandidátská země na členství v Evropské Unii neuděluje víza pouze těm občanům SRJ, kteří podléhají tzv. vízovému sankčnímu režimu ze strany Evropské Unie, tj. Slobodanu Miloševičovi a osobám s ním spojeným. Tomuto vízovému sankčnímu režimu však žádný ze stěžovatelů nepodléhal a nepodléhá. Z výše uvedených důvodů vláda České republiky žádá Soud, aby v případě, že neodmítne stížnost jako nepřijatelnou z jiných důvodů, učinil tak z důvodu nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy ve smyslu článku 35 odst.1 Úmluvy.


Relevantní vnitrostátní předpisy vztahující se k námitce České republiky týkající se nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků


Zákon. č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

Článek 10

Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.
Článek 87

1) Ústavní soud rozhoduje…
…d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,…


Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod

Článek 36

1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Článek 42

1) Pokud Listina používá pojmu "občan", rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní Republiky.
2) Cizinci požívají v České a Slovenské Federativní Republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům.
3) Pokud dosavadní předpisy používají pojmu "občan", rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství.


Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst 1 písm. a)

Ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.


Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon

§ 18
Podle zákona České republiky se posuzuje i trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky nebo osoba bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt.


Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ( trestní řád)

§ 158

1) Státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán jsou povinni přijímat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a co nejrychleji je vyřizovat….
2) Vyšetřovatel a policejní orgán jsou povinni učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů, …
3) až 6)……

§ 160

1) Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání…
2) až 6)…
§ 174

1) Dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení vykonává státní zástupce. Smlouva č. 207/1964 Sb., o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních mezi ČSSR a SFRJ
Právní ochrana
Článek 1

1) Občané jedné smluvní strany požívají na území druhé smluvní strany stejné právní ochrany v osobních a majetkových vztazích.
2) K uplatnění svých práv a zájmů mohou občané jedné smluvní strany vystupovat před orgány druhé smluvní strany, které jsou příslušné rozhodovat v občanských, rodinných a trestních věcech, za stejných podmínek jako její vlastní občané.
Článek 2
Právní pomoc

Soudy, prokuratury, rozhodčí a jiné orgány smluvních stran, které působí ve věcech občanských, rodinných a trestních, si poskytují v těchto věcech navzájem právní pomoc za podmínek stanovených v této Smlouvě.
Článek 3
Rozsah právní pomoci

Právní pomoc v občanských, rodinných a trestních věcech se poskytuje doručováním písemností a prováděním jednotlivých procesních úkonů, jako je výslech svědků, účastníků nebo obviněných, provádění znaleckých důkazů, ohledání a jiné.
Článek 4
Způsob styku

Pokud v této Smlouvě není stanoveno jinak, při poskytování právní pomoci se příslušné orgány smluvních stran stýkají prostřednictvím orgánů, které si smluvní strany vzájemně oznámí diplomatickou cestou.


Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním

§ 1
Účel zákona

Účelem tohoto zákona je stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, upravit právní postavení cizinců, jakož i stanovit postup československých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich a tím napomáhat mezinárodní spolupráci.

§ 2
Mezinárodní smlouvy

Ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Československá socialistická republiky vázána.

§ 3
Způsobilost

1) Způsobilost osoby k právům a k právním úkonům se řídí, nestanoví-li se v tomto zákoně něco jiného, právním řádem státu, jehož je příslušníkem.
2) Činí-li právní úkon v Československé socialistické republice cizinec, stačí, není-li dále uvedeno něco jiného, je-li k úkonu způsobilý podle práva československého.

§ 15

Nároky na náhradu škody, nejde-li o porušení povinnosti vyplývající ze smluv a jiných právních úkonů, řídí se právem místa, kde škoda vznikla, nebo místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody.

§ 32

1) Cizinci mají v oblasti svých osobních a majetkových práv, pokud tímto zákonem nebo zvláštními předpisy není stanoveno jinak, stejná práva a stejné povinnosti jako státní občané českoslovenští.
2) V případě, že cizí stát nakládá se státními občany československými jinak než se svými příslušníky, může ministerstvo zahraničních věcí v dohodě s příslušnými československými orgány rozhodnout, že ustanovení odstavce 1 se nepoužije.

§ 35
Zpětný a další odkaz

Má-li se podle ustanovení tohoto zákona použít právního řádu, jehož ustanovení odkazují zpět na právo československé nebo dále na právo jiného státu, lze takový odkaz přijmout, odpovídá-li to rozumnému a spravedlivému uspořádání vztahu, o který jde.
§ 37
Pravomoc ve věcech majetkových

1) Pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle českých předpisů jejích příslušnost.

§ 48

Československé soudy postupují v řízení podle československých procesních předpisů, přičemž všichni účastníci mají rovné postavení při uplatňování svých práv.

Postavení cizinců v řízení
§ 49

Procesní způsobilost cizince se řídí právem státu, jehož je příslušníkem. Stačí však, má-li procesní způsobilost podle československého práva.

§ 50

Cizinci mají nárok na osvobození od soudních poplatků a záloh a na ustanovení bezplatného zástupce k ochraně jejich zájmů, je-li zaručena vzájemnost.


Zákon č.99/1963 Sb., Občanský soudní řád

Pravomoc
§ 7

1) V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů , pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Příslušnost
§ 9

1) Nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy.

§ 11

1) Řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení.
2) Je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich.
3) Jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.

Místní příslušnost
§ 84

K řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.
§ 85

1) Nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale.…
2) a 3) …
4) Obecným soudem státu je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, a nelze-li takto místně příslušný soud určit, soud, v jehož obvodu nastala skutečnost, která zakládá uplatněné právo.


Z á v ě r :

Vzhledem k výše uvedenému vláda České republiky žádá Soud, aby prohlásil stížnost za nepřijatelnou podle článku 35 odst. 3 Úmluvy pro neslučitelnost s ustanoveními Úmluvy ratione loci, protože stěžovatelé nepodléhali jurisdikci České republiky.

Subsidiárně vláda žádá, aby Soud prohlásil stížnost za nepřijatelnou pro nevyčerpání všech dostupných a účinných vnitrostátních opravných prostředků ve smyslu článku 35 odst.1 Úmluvy.