Úvodní stránka > Jednání vlády > Dokumenty vlády > 1995 > 1995-02-22

   

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 22. února 1995 č. 104 + P

k poslaneckému návrhu zásad ústavního zákona, kterým se doplňuje ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
(tisk č. 1456)


Vazba na záznam z jednání vlády: Database 'Vláda - nová pracovní kopie', View 'Dokumenty vlády\Hierarchicky'

V l á d a

I. p ř i j í m á k návrhu zásad ústavního zákona, kterým se doplňuje ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (tisk č. 1456), stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;

II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Provede:

předseda vlády

Předseda vlády

Doc. Ing. Václav K l a u s , CSc., v. r.


P ř í l o h a k usnesení vlády ze dne 22. února 1995 č. 104

S t a n o v i s k o vlády k návrhu zásad ústavního zákona, kterým se doplňuje ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

(tisk č. 1456)

Vláda na své schůzi dne 22. února 1995 projednala a posoudila zásady ústavního zákona, kterým se doplňuje ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a vyslovila s nimi n e s o u h l a s .

K jednotlivým navrhovaným zásadám ústavního zákona vláda uvádí:

K zásadě č. 1

Bydlení je statkem soukromého charakteru. Stát však pro rozvoj bydlení musí vytvářet vhodné podmínky, a to jak v oblasti legislativní, tak i finanční podporou v rozsahu, který odpovídá daným možnostem. K vytváření vhodných podmínek v oblasti legislativní však nepatří navrhované doplnění Ústavy ČR o právo občanů na přiměřené bydlení, neboť takovéto legislativní opatření v žádném případě rozvoj bydlení způsobit nemůže. Zřejmě i proto předložený materiál představu o praktické realizaci tohoto navrhovaného ustanovení neobsahuje.

K zásadě č. 2

Podle Čl. 7 Ústavy ČR stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. To však neznamená, že stát musí přírodní zdroje a přírodní bohatství vlastnit. Stát uvedenou povinnost může plnit například tím, že zákony upraví práva a povinnosti vlastníků a uživatelů příslušných zdrojů, zajistí kontrolu jejich dodržování a v odůvodněných případech se finančně podílí na ochraně těchto zdrojů.

Vymezení předmětu výhradního vlastnictví státu, jak je obsaženo v zásadě č. 2, popírá dosavadní vývoj vlastnických vztahů v ČR, nepřihlíží k probíhající privatizaci, ani k záměrům obsaženým ve schválených či připravovaných zákonech. Například zákon o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích umožňuje svobodné podnikání v elektroenergetice, plynárenství a teplárenství a neomezuje způsob vlastnictví s tím související. Stejně tak v oblasti jaderných zařízení vyrábějících elektrickou energii nelze uvažovat o výhradním vlastnictví státu, neboť jaderné elektrárny v ČR vlastní akciová společnost ČEZ, v níž má stát majoritní účast, zbytek je v soukromých rukou a není důvodu předpokládat, že se tento poměr nebude ve prospěch soukromého sektoru dále měnit. Ve smyslu Energetické charty vláda i do budoucna předpokládá zajištění možnosti podnikání v oblasti jaderné energetiky. Rovněž připravované zásady atomového zákona jsou na tomto principu navrhovány. Pouze u úložišť jaderných odpadů a vyhořelého jaderného paliva se počítá se státem jako jediným vlastníkem; k této skutečnosti však není nutno připravovat ústavní zákon, plně postačí, stanovíli tuto skutečnost běžný zákon, který danou problematiku upravuje.

K zásadě č. 3

Navrhovaná zásada je nadbytečná, neboť všeobecný zákaz retroaktivity lze dovodit z Čl. 1 Ústavy ČR, podle něhož je Česká republika právním státem. Tento výklad má oporu i v nálezu Ústavního soudu České republiky, vyhlášeném pod č. 131/1994 Sb., podle něhož k definičním znakům právního státu patří také princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, jejichž součástí je také zákaz retroaktivity právních norem. Obdobně se k této věci vyjádřil i Ústavní soud ČSFR v nálezu uveřejněném ve Sbírce usnesení a nálezů, r. 1992, č. 15, když konstatoval, že principy právního státu a právní jistoty, které možno vyvodit z požadavku demokratického uspořádání státu, vyžadují každý ústavně možný případ retroaktivity zakotvit v zákoně a vyřešit s tím spojené případy tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna. Rovněž z těchto nálezů vyplývá, že není namístě stanovit obecný zákaz retroaktivity, ale naopak výslovně zakotvit pouze případy jejího uplatnění.

K zásadě č. 4

Jednoznačně lze podpořit názor, že je třeba bránit případům vzniku vícenásobného státního občanství, které přináší v praxi řadu problémů. Vyspělé demokratické státy přijaly obecně princip jednoho státního občanství. Dokladem toho je i přijetí Evropské úmluvy ze dne 6. května 1963 o omezení počtu případů vícenásobného státního občanství. Princip jednoho státního občanství však nelze pojímat bezvýjimečně. Svědčí o tom i připravovaná novelizace Evropské úmluvy. V návrhu této novelizace se mimo jiné uvádí, že ponechání dalšího státního občanství svým občanům je vrcholným právem každého státu. V článku 10 novelizace se současně navrhuje, aby smluvní strany ponechaly státní občanství cizího státu dětem, které je získaly po rodičích, osobám, které je získaly uzavřením manželství a v některých dalších případech. Ani v současné praxi není princip jednoho státního občanství dodržován bezvýjimečně. Například Spojené státy americké mají s námi uzavřenou Úmluvu o naturalizaci z roku 1928, která brání dvojímu státnímu občanství. V poslední době USA Úmluvu ve vztahu ke svým občanům, kteří nabudou státní občanství České republiky, neuplatňují a ponechávají jim státní občanství USA.

Zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky je plně v souladu se současným mezinárodním trendem posuzování otázky vícečetného státního občanství. Vychází obecně z principu jednoho státního občanství. Tento princip je uplatněn především v § 7 zákona, kde se mimo jiné stanoví, že naše státní občanství lze udělit pouze osobě, která prokáže, že byla propuštěna ze státního svazku cizího státu nebo která nabytím státního občanství ČR pozbude dosavadní cizí státní občanství. Zákon sice současně připouští udělení výjimky, avšak za splnění taxativně uvedených podmínek. Žadatel musí mít na území našeho státu nepřetržitý trvalý pobyt alespoň 5 let a právní předpisy státu, jehož je žadatel státním občanem, buď neumožní propuštění ze státního svazku anebo tento stát odmítá žadateli vydat doklad o propuštění ze státního svazku. K zamezení dvojího státního občanství směřuje též § 17 zákona upravující pozbývání státního občanství ČR v případech nabytí cizího státního občanství. Výjimku tvoří pouze případy, kdy náš občan nabude cizí státní občanství v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením. Tyto případy jsou zcela ojedinělé a jsou plně v zájmu našich občanů. Lze namítnout, že princip jednoho státního občanství není důsledně uplatněn v ustanoveních zákona týkajících se nabývání našeho státního občanství narozením (§ 3), osvojením (§ 3a), určením otcovství (§ 4) a nalezením na území České republiky (§ 5). Na základě této právní úpravy dochází sice nejčastěji ke vzniku dvojího státního občanství, avšak jejím cílem je ochrana dětí, jejichž rodiče jsou státními občany různých států.

Dosavadní zákonná úprava státního občanství České republiky dostatečně omezuje vznik dvojího či vícenásobného občanství a je srovnatelná s úpravami jiných evropských států. Zcela rigorosní omezení nabývání našeho státního občanství Ústavou, jak je obsaženo v předloženém návrhu, by znamenalo poškození oprávněných zájmů českých státních občanů, především dětí, a bylo by i krokem zpět ve srovnání s připravovanou novelizací Evropské úmluvy. Z těchto důvodů se navrhovaná novelizace Ústavy odmítá.

K zásadě č. 5

Navrhované doplnění Ústavy o prohlášení češtiny za státní jazyk České republiky a o zmocnění k úpravě příslušných podrobností zákonem nepovažuje vláda za potřebné. Z hlediska ústavnosti je dostačující stávající garance práv národnostních a etnických menšin, a to i pokud jde o právo užívat svého jazyka v úředním styku, jež je obsaženo v Čl. 25 Listiny základních práv a svobod, která navazuje na mezinárodní smlouvy, jimiž je eská republika vázána.

Otázky používání českého jazyka či cizích jazyků v úředním styku lze v souladu s Listinou úspěšně řešit běžným zákonodárstvím i bez navrhovaného zmocnění v Ústavě. V mnoha případech se tak již stalo. Například právo užívat mateřštiny je garantováno v právních předpisech upravujících řízení ve věcech trestních a občanskoprávních před soudy a v řízení správním před správními úřady. Speciální právní úpravu o úředním jazyku v řízení daňovém obsahuje zákon o správě daní a poplatků.

Argumentačně dnes již neobstojí ani poukaz na prvorepublikovou úpravu prohlašující "jazyk československý" za "jazyk státní", která se stala součástí tehdejšího ústavního pořádku. Tato úprava byla přijímána ve specifických podmínkách tehdy nově vzniklé Československé republiky a není důvodu ji beze zbytku aplikovat v podmínkách nynější České republiky.