I. p ř i j í m á k návrhu zásad zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (tisk č. 1572), stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;
II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Provede:
předseda vlády
Předseda vlády
Doc. Ing. Václav K l a u s , CSc., v. r.
P ř í l o h a k usnesení vlády ze dne 29. března 1995 č. 187
S t a n o v i s k o vlády k návrhu zásad zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů
(tisk č. 1572)
Vláda na svém zasedání dne 29. března 1995 projednala návrh zásad zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, předložený poslancem P. Severou a dalšími (tisk č. 1572) a nevyslovila s ním souhlas. Základní výhrady vůči navrhované úpravě jsou tyto:
Návrh je motivován zákonem č. 593 státu Washington (USA), který je pracovně nazýván "třikrát a dost". Jeho snahou je zajistit ochranu společnosti před recidivisty, páchajícími závažné trestné činy, tím, že pachateli, který byl pro trestné činy v návrhu výslovně uváděné již potrestán, lze při jejich opětovném spáchání uložit trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti dřívějšího propuštění z jeho výkonu.
Princip "třikrát a dost" nebyl v evropském trestním zákonodárství přijat a v trestně právní teorii je považován za problematický. Snaha o zavedení obdobného institutu do našeho právního řádu by nutně narážela na skutečnost, že naše trestně právní předpisy již obsahují některé instituty, které řeší otázku recidivy závažné trestné činnosti a znamenala by rovněž závažný zásah do systému českého trestního práva, které vždy prosazovalo diferencovaný přístup při výběru druhu trestu a jeho výměře. V evropském právu již byla dříve opuštěna myšlenka, podle níž má trest mít především odstrašující funkci a důraz se nyní klade zejména na prevenci, která spočívá i v posuzování všech okolností, souvisejících se spácháním trestného činu. Případné přijetí navrhované právní úpravy by znamenalo návrat k principům, které trestní zákonodárství evropských zemí opustilo ve druhé polovině 19. století.
S odstraněním zásady individualizace trestu, jak to návrh u části pachatelů trestné činnosti předpokládá, by souviselo i výrazné omezení rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení zejména soudů, neboť při splnění formálních podmínek by soud musel vždy uložit trest v předem stanovené paušální výměře. V této souvislosti je třeba upozornit na rozpor navrhované právní úpravy s Čl. 90 Ústavy, podle něhož soud o vině a trestu za trestné činy rozhoduje, t.j. z možností zákonem stanovených zvolí tu, která mimo to, že je v souladu s právními předpisy odpovídá i požadavku spravedlnosti.
Návrh dále předpokládá zrušení možnosti podmíněného propuštění části odsouzených z výkonu trestu odnětí svobody. Tato koncepce by vedla k popření jakékoliv motivace odsouzeného řádně se při výkonu tohoto trestu chovat. Přijetí navrhovaných zásad by nepochybně znamenalo nárůst počtu odsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Podle statistických údajů je Česká republika při jeho ukládání na jednom z předních míst ve světě a další zvyšování počtu odsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody by mohlo vyvolat mezinárodní kritiku. Přijetí návrhu by ve svém důsledku znamenalo i nutnost zřídit další věznice; zůstává proto otázka, zda je tento návrh z ekonomického hlediska vůbec realizovatelný.
Vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, se jako adekvátnější jeví přijetí takových legislativních změn, které by zajistily zvýšení účinnosti trestu odnětí svobody, rozšíření tzv. alternativních trestů a dobudování systému sociální prevence. V tomto směru již vláda připravuje příslušné návrhy. Systém trestů, hlediska pro jejich ukládání, trestní sazby a další problematika s tím související budou posouzeny při přípravě rekodifikace trestního zákona.
Vláda se problematikou vzrůstající kriminality při svých jednáních pravidelně zabývá. Dne 8. března 1995 schválila návrh zákona, kterým se novelizují trestní zákon a trestní řád. Cílem této novelizace je umožnit účinnější zásah proti vyšším formám trestné činnosti a to jak z hlediska represe, tak i prevence.
Vláda dále při projednávání návrhu přihlédla k těmto skutečnostem:
1. Zvýšení horní hranice trestní sazby výjimečného trestu odnětí svobody z 25 na 30 let v zásadě č. 1 neodpovídá požadavkům soudní praxe. Stávající sazba tohoto trestu v rozpětí od 15 do 25 let poskytuje soudu dostatečný prostor ke zhodnocení všech okolností případu. Další zvyšování horní hranice sazby výjimečného trestu odnětí svobody by prakticky setřelo rozdíl mezi tímto trestem a trestem odnětí svobody na doživotí.
2. V zásadě č. 2 se navrhuje možnost uložit pachateli taxativně vyjmenovaných trestných činů trest odnětí svobody na doživotí v případě, že již byl za takový čin nejméně jednou potrestán. Pokud byl takto potrestán dvakrát, měl by být trest odnětí svobody na doživotí uložen vždy. Takový návrh nerespektuje obecné zásady pro ukládání trestů uvedené zejména v ustanovení § 31 a násl. trestního zákona. Z navrhovaných zásad není zřejmé, jakými hledisky by se soud při ukládání tohoto trestu řídil, když se navíc v důvodové zprávě uvádí, že trest odnětí svobody na doživotí by se ukládal i bez splnění zvláštních podmínek zakotvených v ustanovení § 29 odst. 3 trestního zákona. Nejasný je dále vztah této zásady s institutem zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 a § 42 trestního zákona.
3. Změna, navržená v zásadě č. 3, podle níž lze místo výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí uložit pachateli trestného činu uvedeného v zásadě č. 2 v případě, že tento pachatel překročil šedesátý rok svého věku, trest odnětí svobody od patnácti do třiceti let, nemá praktický význam. Trest odnětí svobody od 15 let výše by u takové osoby byl fakticky totožný s trestem odnětí svobody na doživotí.
4. Návrh zavádí v zásadě č. 4 mimo již existujícího institutu zvlášť nebezpečného recidivisty (§ 41 trestního zákona) institut nebezpečného recidivisty. V tomto případě by se popřela zásada individualizace trestu a nahradila by se principem paušálního posuzování upřednostňujícího ukládání co nejdelších trestů. Z návrhu není zřejmé, jak by se mělo postupovat v případech, kdy recidiva je přímo znakem skutkové podstaty trestného činu (např. § 201 trestního zákona).
5. Snížení dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody u trestných činů loupeže podle § 234 trestního zákona a vydírání podle § 235 trestního zákona bylo při novelizaci trestního zákona v roce 1991 vyvoláno tím, že některá jednání, např. tzv. bagatelní loupeže, nebyla tak společensky nebezpečná, aby odůvodňovala uložení trestu odnětí svobody nejméně na tři roky. U takovýchto lehčích případů soud nemohl vždy využít ustanovení § 40 trestního zákona o mimořádném snížení trestu pod dolní hranici sazby a uložit tak podmíněný trest odnětí svobody. Vhodnější bude proto nezvyšovat stávající trestní sazbu a ponechat na uvážení soudu, jaký trest a v jaké výši, s přihlédnutím o osobě obžalovaného a k okolnostem spáchání trestného činu, uloží.
6. Zpřísnění trestních sazeb trestu odnětí svobody u mladistvých pachatelů je v rozporu s doporučením Rady Evropy č. R/87/20.No 13 ze dne 17. září 1987 a Kongresu mezinárodní asociace soudců, působících v trestním soudnictví nad mládeží (Brémy - září 1994). Podle těchto doporučení nemá být horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody u mladistvých vyšší než 5 let.
7. Vláda postrádá vyčíslení ekonomického dopadu navrhované úpravy.
Z uvedených důvodů vláda přijetí navrhovaných zásad zákona nedoporučuje a vyslovuje s předloženým poslaneckým návrhem nesouhlas.