Úvodní stránka > Jednání vlády > Dokumenty vlády > 1997 > 1997-04-16

   

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 16. dubna 1997 č. 235 + P

k poslaneckému návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, ve znění
zákona č. 3/1991 Sb.
(sněmovní tisk č. 156)

Vazba na záznam z jednání vlády: Database 'Vedení MŽP', View 'Dokumenty vlády\Hierarchicky'

V l á d a

I. p ř i j í m á k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, ve znění zákona č. 3/1991 Sb. (sněmovní tisk č.156), stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;


II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Provede:

předseda vlády

Předseda vlády
prof. Ing. Václav K l a u s , CSc., v. r.

Příloha k usnesení vlády ze dne 16. dubna 1997 č. 235

S t a n o v i s k o

vlády k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, ve znění
zákona č. 3/1991 Sb.
(sněmovní tisk č. 156)



Vláda na své schůzi dne 16. dubna 1997 projednala a posoudila návrh zákona, kterým se mění zákon č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, ve znění zákona č. 3/1991 Sb., (sněmovní tisk č. 156) a vyjádřila s tímto návrhem z á s a d n í n e s o u h l a s .

Záměr zabránit zablokování kolektivního vyjednávání v případech, kdy v zaměstnavatelské organizaci působí více odborových organizací a nedojde mezi nimi k dohodě o společném postupu při kolektivním vyjednávání, která je podmínkou podle současné zákonné úpravy, vláda považuje v zásadě za správný. S přijetím předloženého návrhu zákona, který se o realizaci tohoto záměru pokouší, však vláda nesouhlasí z dále uvedených důvodů.

1. Uvedený zákon byl zpracován a přijat v době, kdy Ústřední rada odborů, jako jediná všeodborová ústředna zastupující přes 90% zaměstnanců se stala nefunkční a neživotnou. Na jejím místě vznikaly nové odborové organizace. Tyto organizace však neměly žádná práva, neboť právní úprava v zákoníku práce pojednávající o účasti pracovníků na rozvoji, řízení a kontrole činnosti organizace, všechna práva výslovně přiznávala orgánům Revolučního odborového hnutí. Přijetí zákona, který by zajistil pluralitu odborových orgánů, se stalo i s ohledem na mezinárodněprávní souvislosti nezbytné.

V současnosti je odborová organizovanost stále nižší. Dosahuje asi 30 % všech zaměstnanců. Odborové organizace již fakticky nejsou reprezentativními zástupci všech zaměstnanců. V případě zásahu do zákona bude zapotřebí přednostně řešit odpovídající zastoupení zaměstnanců i v případech, kdy tito nebudou chtít být odborově organizováni, neboť i právo nesdružovat se je třeba považovat za právo ústavní.

2. Ustanovení, které účelově zvýhodňuje jednu odborovou organizaci před jinými, je třeba považovat za odporující ústavnímu pořádku České republiky. Listina základních práv a svobod v čl. 27 odst. 2 výslovně stanoví, že zvýhodňovat některé z odborových organizací v podniku nebo v odvětví je nepřípustné. Návrh zákona vidí řešení nedohody odborových organizací působících u zaměstnavatele při sjednávání kolektivních smluv ve vypuštění odstavce ukládajícího příslušným odborovým orgánům odborových organizací vzájemnou shodu. Východisko pak nesprávně spatřuje v úpravě znamenající majorizaci odborové organizace s největším počtem členů v zaměstnavatelské organizaci.

Vláda je toho názoru, že i druhá věta § 2 odst. 1 současného znění zákona č. 120/1990 Sb., není zcela v souladu s čl. 27 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

3. Navržená úprava zákona č. 120/1990 Sb. neodpovídá zásadě smluvního principu. Uzavření kolektivní smlouvy je založeno na smluvním principu. Z tohoto důvodu je jedině správné, aby byla kolektivní smlouva uzavírána všemi odborovými organizacemi zastupujícími všechny zaměstnance jednoho zaměstnavatele, pokud se tyto odborové organizace mezi sebou a se zaměstnavatelem nedohodnou jinak.

4. Navrhovaná změna zákona č. 120/1990 Sb. nevhodně používá slova “přiměřeně”, které v daných souvislostech umožňuje poměrně volný výklad a nejednotnou aplikaci, resp. neumožňuje určit, v jakém rozsahu by ustanovení § 2 odst. 1 mělo být při sjednávání kolektivních smluv použito.

5. Navrhovaná změna zákona č. 120/1990 Sb. neodpovídá záměrům vyjádřeným v důvodové zprávě. Podle důvodové zprávy je záměrem návrhu odstranit současný nedobrý stav, kdy nesouhlas některé odborové organizace, působící u zaměstnavatele vedle jiné nebo jiných odborových organizací, s návrhem kolektivní smlouvy může způsobit nepřijetí této kolektivní smlouvy. Podle důvodové zprávy je záměrem návrhu v takovýchto případech přivodit stav, že kolektivní smlouvu za všechny zaměstnance uzavře odborová organizace s největším počtem členů v zaměstnavatelské organizaci.

Dikce návrhu však připouští i jiné možné postupy, protože říká, že se použije pro účel sjednání kolektivních smluv “přiměřeně” příslušné ustanovení § 2 odst. 1 zákona, hovořící o plnění určitých povinností zaměstnavatele vůči všem zúčastněným odborovým organizacím. Bylo by možné návrh po jeho realizaci vykládat i tak, že se může uzavřít větší počet kolektivních smluv s jednotlivými odborovými organizacemi. Z textu návrhu změny zákona totiž nevyplývá, a podle názoru vlády ani vyplývat nemůže, obecná povinnost uzavírat u jedné zaměstnavatelské organizace pouze jedinou kolektivní smlouvu a zákaz adresovaný zaměstnavateli a odborovým organizacím, že nemohou u jedné zaměstnavatelské organizace uzavřít více kolektivních smluv rozdělených podle přání zaměstnavatele a příslušné odborové organizace.

6. Důvodová zpráva neobsahuje zhodnocení souladu navrhovaného zákona s ústavním pořádkem České republiky a neodpovídá tak požadavkům § 86 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.

7. V zákoně č. 120/1990 Sb. přetrvává překonaný pojem “Revoluční odborové hnutí”. V této souvislosti nelze nezmínit též vyhlášku Ústřední rady odborů a federálního ministerstva financí č. 172/1973 Sb., o uvolňování pracovníků ze zaměstnání k výkonu funkce v Revolučním odborovém hnutí, ve znění zákona č. 3/1991 Sb., která se neopírá o žádné zákonné zmocnění. Vymezuje úlohu Revolučního odborového hnutí jako aktivní účast na budování vyspělé socialistické společnosti. Vyhláška mimo jiné stanoví, že “Funkcionáři základních organizací mohou být dlouhodobě uvolněni na celou pracovní dobu, pokud mají potřebné odborářsko-politické znalosti a zkušenosti i morální vlastnosti a jsou oddáni věci socialismu ...”.

8. Předmětná problematika vyžaduje nové ústavně vyvážené řešení. Vláda je předpokládá v souvislosti s novou úpravou pracovněprávních vztahů.