Úvodní stránka > Jednání vlády > Dokumenty vlády > 1999 > 1999-03-10

   

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 10. března 1999 č. 196 + P

o vyjádření vlády k ústavní stížnosti podané společností
PATIENTIA, s.r.o., Rokycany, proti rozhodnutí
orgánu veřejné moci

Vazba na záznam z jednání vlády: Vedení MŽP

V l á d a

I. p ř i j í m á k ústavní stížnosti podané podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, společností PATIENTIA, s.r.o., se sídlem v Rokycanech, Voldušská č. 750/II, IČO: 00870943, Ústavnímu soudu (č.j. II. ÚS 521/98) vyjádření uvedené v příloze tohoto usnesení s tím, že vláda netrvá podle § 44 odst. 2 uvedeného zákona na ústním jednání;

II. p o v ě ř u j e

1. předsedu vlády, aby o vyjádření vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Ústavního soudu,

2. ministra financí, aby zastupoval vládu při řízení před Ústavním soudem ve věci ústavní stížnosti uvedené v bodě I tohoto usnesení.


Provedou:

předseda vlády,
ministr financí


Předseda vlády

Ing. Miloš Z e m a n

v z. PhDr. Vladimír Š p i d l a , v. r.

1. místopředseda vlády

P ř í l o h a

k usnesení vlády
ze dne 10. března 1999 č. 196

V y j á d ř e n í

vlády k ústavní stížnosti podané podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, společností PATIENTIA, s.r.o.,
se sídlem v Rokycanech, Voldušská č. 750/II, IČO: 00870943, Ústavnímu soudu (č.j. II.ÚS 521/98), proti rozhodnutí orgánu veřejné moci


Vláda na jednání své schůze dne 10. března 1999 projednala a posoudila ústavní stížnost podanou podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, společností PATIENTIA, s.r.o., se sídlem v Rokycanech, Voldušská č. 750/II, IČO: 00870943, proti rozhodnutí orgánu veřejné moci a zaujímá k ní, jako vedlejší účastník, dále uvedené vyjádření.

I.

Navrhovatel tvrdí, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně o zastavení občanského soudního řízení, došlo k zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, konkrétně do základního práva podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina”).

Podle článku 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Je tedy třeba posoudit, zda se navrhovatel návrhem podaným u obecného soudu, kterým se domáhal výroku, že usnesení vlády z 19. listopadu 1997 č. 729, o rozhodnutí o privatizaci podle § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, je neplatné, domáhal ochrany svého - tj. subjektivního práva.

II.

Při rozhodování vlády podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon”), jde o rozhodování orgánu státu jako vlastníka majetku patřícího státu, o tom, jak bude s majetkovými hodnotami v budoucnu naloženo. Podle § 10 odst. 3 zákona se na tato rozhodování o privatizaci nevztahují obecná ustanovení o správním řízení. Taková rozhodnutí pak podle tohoto ustanovení zákona nepodléhají přezkoumání soudem.

Rozhodnutí o privatizaci není rozhodnutím, z něhož by fyzickým nebo právnickým osobám přímo vznikala práva nebo povinnosti a která by byla přezkoumatelná soudem. Nejde však ani o právní úkon ve smyslu občanského práva hmotného, tedy o projev vůle vlády směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností (v oblasti občanskoprávních vztahů - § 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen “občanský zákoník”), které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 34 občanského zákoníku), v soukromoprávních vztazích ohledně privatizovaného majetku vystupuje Fond národního majetku České republiky (dále jen “Fond”).

Usnesení vlády jakožto rozhodnutí o privatizaci, které není občanskoprávním (soukromoprávním) právním úkonem ve smyslu § 34 občanského zákoníku, tedy nemůže být, pokud jde o platnost, posuzováno ani podle § 39 občanského zákoníku a není v pravomoci obecných soudů o jeho platnosti rozhodovat.

Ze stanoviska obchodního a občanského právního kolegia Nejvyššího soudu z 12. dubna 1994 Opjn 1/93 a Cpjn 102/93 jednoznačně vyplývá, že rozhodování o privatizaci na základě privatizačních projektů podle zákona je rozhodováním státu jakožto vlastníka majetku o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo. Nejde proto o rozhodnutí vydané ve správním řízení a soudům proto nepřísluší je přezkoumávat s tím, že toto přezkoumávání nebylo možné ani před účinností novely zákona, provedené zákonem č. 210/1993 Sb., jež v čl. I. bodu 11 soudní přezkum vyloučila výslovně.

Rovněž usnesení Ústavního soudu č.j. ÚS 380/97 z 9. dubna 1998 poukazuje na to, že rozhodování o privatizaci je rozhodováním státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku a je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle.

III.

Nelze souhlasit s tvrzením navrhovatele, že tím, že vláda svým usnesením z 15. února 1995 č. 94, o rozhodnutí o privatizaci podle § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, rozhodla o privatizaci přímým prodejem poliklinické části Nemocnice s poliklinikou Rokycany, obdržel navrhovatel od vlády návrh na uzavření specifické smlouvy, neboť rozhodnutí o privatizaci podle § 10 odst. 1 zákona nelze kvalifikovat jako návrh na uzavření smlouvy, od kterého může stát odstoupit pouze za předpokladu udělení souhlasu nabyvatele.

Stát jako vlastník, prostřednictvím orgánů k tomu zmocněných zákonem, rozhoduje na základě předložených privatizačních projektů o tom, komu a za jakých podmínek převede konkrétní majetek. Tento proces je upraven zákonem, z něhož vyplývá, že se nejedná o rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Na tyto poměry se tedy nevztahují ustanovení občanského zákoníku nebo zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ledaže by na ně zákon přímo odkázal.
IV.

Navrhovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že vláda nebyla oprávněna rušit své původní rozhodnutí, neboť nedošlo k naplnění podmínek privatizace zakládajících změnu rozhodnutí o privatizaci ve smyslu § 10 odst. 7 zákona.
K tomu vláda uvádí, že svým usnesením z 15. února 1995 č. 94, o rozhodnutí o privatizaci podle § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, rozhodla o přímém prodeji poliklinické části Nemocnice s poliklinikou v Rokycanech nabyvateli, kterým byl navrhovatel. Jednou z podmínek privatizace, kterou vláda stanovila, bylo privatizovat poliklinickou část nemocnice podle dělící hranice ve smyslu stavební dokumentace. Aktualizovaný privatizační projekt č. 27002 byl předán Fondu k realizaci.

Od vydání uvedeného usnesení vlády probíhala jednání mezi zřizovatelem, Okresním úřadem Rokycany a vedením Nemocnice s poliklinikou Rokycany za účasti Fondu, aby byla fyzicky a právně oddělena lůžková část od poliklinické a aby následně mohl Fond uzavřít kupní smlouvu s nabyvatelem podle uvedeného usnesení vlády.

Poté, co vláda rozhodla o privatizaci, bylo konstatováno, že reálné dělení stavby na dva samostatně fungující objekty si vyžádá rozsáhlé stavební a technologické úpravy a výše nákladů s tím spojených představuje částku přibližně 3 mil. Kč. Tyto prostředky nemá k dispozici ani nabyvatel, ani nemocnice, ani zřizovatel. Vzhledem k tomu, že se dokumentace, která byla součástí privatizačního projektu, ukázala být nedostačující, katastrální úřad rozdělení objektu neakceptoval a neprovedl.

Bylo zároveň konstatováno, že oddělení poliklinické části od lůžkové nezaručuje zachování zdravotní péče v dosavadní kvalitě a rozsahu a zakládá možnost vzniku řady problémů.

Fond proto předložil Ministerstvu financí návrh na revokaci privatizačního projektu a navrhl přepracování projektu, neboť podle přiložené dokumentace nelze navržené rozdělení nemocnice provést. Na základě jednání Ministerstva financí, Ministerstva zdravotnictví a Okresního úřadu Rokycany, doporučila schvalovací komise Ministerstva financí Nemocnici s poliklinikou v Rokycanech neprivatizovat a zamítnout privatizační projekt č. 27002.

Vláda pak, podle § 10 odst. 7 zákona, svým usnesením z 19. listopadu 1997 č. 729, o rozhodnutí o privatizaci podle § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, zrušila bod 7 části A přílohy usnesení vlády z 15. února 1995 č. 94, o rozhodnutí o privatizaci podle § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (materiál č. 77), a to privatizační projekt Nemocnice s poliklinikou Rokycany.
V.

Závěrem lze konstatovat, že v případě privatizace poliklinické části Nemocnice s poliklinikou Rokycany, bylo vydáno rozhodnutí o privatizaci, které může být měněno ve smyslu § 10 odst. 7 a 8 zákona. Majetek zdravotnického zařízení nebyl vyňat zřizovatelem na Fond (podle § 11 odst. 1 zákona) a k uzavření smlouvy, resp. k právně účinnému převodu majetku státu na nabyvatele nedošlo. V době, kdy došlo ke zrušení části usnesení vlády z 15. února 1995 č. 94, o rozhodnutí o privatizaci podle § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, se jednalo stále o majetek státu.

Z výše uvedených důvodů vyplývá, že vláda zákon neporušila. Dále lze konstatovat, že rozhodování o privatizaci nepodléhají soudnímu přezkoumání. Podle názoru vlády nebylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze porušeno navrhovatelovo základní právo podle článku 36 odst. 1 nebo 2 Listiny.

Vláda proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná
o d m í t n u t a , popřípadě z a m í t n u t a .