I. p ř i j í m á k návrhu zákona o opatřeních na ochranu veřejného zájmu (tisk č. 1386) stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;
II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Provede:
předseda vlády
Předseda vlády
Doc. Ing. Václav K l a u s , CSc., v. r.
P ř í l o h a k usnesení vlády ze dne 11. ledna 1995 č. 19
S t a n o v i s k o vlády k návrhu zákona o opatřeních na ochranu veřejného zájmu
(tisk č. 1386)
Vláda na svém zasedání dne 11. ledna 1995 projednala a posoudila návrh poslanců V. Dobala a dalších na vydání zákona o opatřeních na ochranu veřejného zájmu (tisk č. 1386). Vláda vyslovuje nesouhlas s předloženým návrhem, a to z následujících důvodů:
1. Vláda ve své působnosti připravuje návrh nové úpravy střetu veřejného a osobního zájmu, týkajícího se ústavních činitelů; gestorem je ministerstvo spravedlnosti ve spolupráci s Úřadem pro legislativu a veřejnou správu. Příslušní členové vlády jsou povinni předložit vládě návrh úpravy do 18. ledna 1995 a poté podle výsledků projednání vládou bude návrh předložen Parlamentu České republiky.
Vláda přitom vnímá závažnost daného problému, což je patrno z již dříve projednaného materiálu, který se zabýval otázkami střetu veřejného a osobního zájmu v úpravách některých evropských států.
2. Kromě výše uvedené skutečnosti vláda uplatňuje k předloženému poslaneckému návrhu tyto dílčí připomínky:
a) K řešení problematiky střetu veřejného zájmu se zájmem osobním není nezbytná zcela nová právní úprava, nýbrž lze tu využít formu novelizace dosud platného zákona. Poznatky z úprav některých evropských zemí, které prošly dlouhodobým demokratickým vývojem svědčí o tom, že pro úpravu střetu osobního a veřejného zájmu nelze najít jakési obecné ("evropské") hledisko. Jednotlivé právní úpravy jsou odchylné a vycházejí z poměrů specifických pro tu kterou zemi. V České republice pro úpravu těchto vztahů dosud platí zákon ČNR č. 238/1992 Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu. Ten vyjadřuje vnitřní situaci v našem státě, stanoví základní, stále ještě smysluplná pravidla, a proto nové požadavky na regulaci vztahu osobního a veřejného zájmu je racionální, účelné a užitečné zajistit ještě v rámci tohoto zákona, to jest jeho novelizací.
b) V návrhu je podstatně rozšiřován okruh osob, na které se má úprava vztahovat. Mělo by se jednat m.j. o náměstky ministrů a osoby přímo řízené členem vlády nebo jeho náměstkem. Okruh těchto osob není dále specifikován ani v důvodové zprávě, pouze z jejího dalšího textu lze dovozovat, že by se mělo zejména jednat o ředitele odborů ministerstev. Pokud jde o naposled zmíněné osoby, je problematika střetu zájmů v dostatečném a stále použitelném rozsahu řešena jednak zákoníkem práce a dále například zákonem o soudech a soudcích, zákonem o Ústavním soudu, zákonem o Nejvyšším kontrolním úřadu, zákonem o České národní bance atd.
3. K jednotlivým konkrétním navrhovaným řešením lze pak namítnout zejména toto:
a) Vymezení pojmu střetu veřejného zájmu se zájmem osobním v § 2 odst. 1 není dostatečně přesné, aby mohlo být východiskem pro další ustanovení normativního charakteru (například dikce "pro veřejnost vhodný výkon veřejné funkce"). Není rovněž zřejmé, jaký vztah má mít obecné vymezení pojmu střetu zájmů ke konkrétnímu výčtu zakázaných činností v § 3 odst. 2. Tento výčet je vnitřně nesourodý a používá pojmů, které při aplikaci zákona mohou vést k pochybnostem. Není například jasné, co lze rozumět pod pojmem "neoprávněné výhody" či pod výrazy "finanční nebo jiné kompenzace od kterékoliv jiné osoby než od státu" (v tomto případě by nebylo možno přijmout například ani plnění od pojišťovny).
Ustanovení zakazující zastupovat sebe nebo jiného při výkonu právní praxe ještě po dobu dvou let po skončení funkce (§ 3 odst. 2 písm. b)) je nejasné. Kromě toho, pokud by jeho důsledkem mělo být omezení výkonu povolání advokáta, komerčního právníka nebo notáře ještě po dobu dvou let po skončení veřejné funkce, jeví se toto omezení nepřiměřené z hlediska principů Listiny základních práv a svobod.
b) V § 4 nadpis zní "neslučitelnost funkcí". Ve vlastním textu ustanovení se však stanoví zákaz výkonu určitých činností nebo povolání. Navrhované rozšíření tohoto zákazu ve stejném rozsahu na všechny skupiny "veřejných činitelů" vymezených v § 1 je neodůvodněné a nepřiměřené. Kromě toho se jedná o nepřímou novelizaci zákoníku práce, neboť ten tuto problematiku pro státní zaměstnance již upravuje.
c) Ačkoliv návrh rozšiřuje okruh osob, na které se má zákonná úprava vztahovat, možnost podat návrh na zahájení řízení podle § 9 je zúžena pouze na poslance a senátory. To v celkovém pojetí uplatňování sankcí za porušování zákona výrazně postihuje postavení orgánů zákonodárné moci vůči představitelům moci výkonné.
Navrhovaná úprava postihu členů vlády a státních úředníků jako "osob opovrhujících zákonem a veřejnou službou" (§ 13 odst. 3 ve spojení s § 29 odst. 2) cestou "soudního přezkoumání" je nejasná. Vzhledem k tomu, že v celém návrhu není odpovídající ustanovení vymezující protiprávní jednání hmotněprávní jako postižitelný delikt, je zásah soudů v těchto otázkách nepřijatelný.
4. Návrh vykazuje i řadu formálních a legislativně technických nedostatků. Jde například o odlišné vymezení pojmu "veřejný činitel", který je v právním řádu obecně definován v § 89 odst. 9 trestního zákona, neurčité vymezení pojmů, formulační nepřesnosti a neodpovídající citaci jiných ustanovení, jež vzhledem k zásadním výhradám nejsou jednotlivě připomínány.
Vláda proto s předloženým návrhem zákona vyslovuje nesouhlas, neboť jej považuje za nezpůsobilý k dalšímu projednávání.