I. s c h v a l u j e zásady postupu při uplatňování zájmů ochrany životního prostředí v procesu privatizace uvedené v příloze tohoto usnesení;
II. u k l á d á členům vlády řídit se zásadami uvedenými v příloze tohoto usnesení.
Provedou:
členové vlády
Na vědomí:
přednostové okresních úřadů
primátor hl. m. Prahy
Místopředseda vlády
PhDr. Jan S t r á s k ý v.r.
Příloha k usnesení vlády ČR ze dne 12. února 1992 č. 96
Z á s a d y
postupu při uplatňování zájmů ochrany životního prostředí v procesu privatizace
A. Privatizace majetku
Ve vztahu k veřejným zájmům na ochranu životního prostředí je třeba respektovat druh a rozsah majetku, jenž podle ústavních nebo zvláštních zákonů může být jen ve vlastnictví státu a nemůže být tedy privatizován.
Základním předpisem vymezujícím tento druh státního majetku je čl. 10 Ústavy č. 100/1960 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého jsou ve státním vlastnictví "nerostné bohatství, základní zdroje energie, základní lesní půdní fond, přírodní zásoby podzemních vod, vodní toky a přírodní léčivé zdroje" s tím, že sem patří i "další majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného blaha", stanovený zákonem Federálního shromáždění.
Detailní přehled majetku, který nemůže být, v souladu s příslušnými právními předpisy, předmětem privatizace nebo bude privatizován za zvláštních podmínek (např. zemědělský půdní fond), je uveden i s příslušným výkladem v příloze Zásad.
B. Reakce na privatizační projekty z hlediska řešení závazků plynoucích ze závad na životním prostředí
Při posuzování a schvalování privatizačních projektů je nutno vycházet ze zásadního požadavku, aby zpracovatel privatizačního projektu řešil všechny závazky podniku, tedy i případné závazky plynoucí ze závad na životním prostředí.
Těmto závazkům je nutno věnovat pozornost i prot, že by jejich zanedbání mohlo vést k odpovědnosti za vady, které by v krajních případech, kromě poskytnuté přiměřené slevy z ceny, mohly vést i k požadavku zrušit smlouvu a nahradit související škodu. Pro vytýkání vad stanoví občanský zákoník lhůtu 6 měsíců ode dne účinnosti smlouvy podle § 15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, po níž zaniká právo k uplatňování příslušného nároku. U soudu lze ovšem odpovědnost za vady uplatnit v promlčecí době 3 let ode dne, kdy kupující uplatnil toto právo u prodávajícího.
Závazky plynoucí ze závad na životním prostředí lze členit na:
1. majetkové závazky k náhradě škody způsobené provozní činností, tedy zejména škody způsobené fyzikálními, chemickými, popř. biologickými vlivy provozu na okolí,
2. závazky z nesplnění povinností vyplývajících ze správních rozhodnutí, ukládajících opatření, placení úplat, popř. majetkové sankce na základě platných předpisů.
Uvedené závazky je třeba považovat za závazky podniku, z jehož působnosti vznikly a tedy i za majetek (pasiva) podniku podle § 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Tyto závazky se v procesu privatizace stávají závazkem Fondu národního majetku ČR, případně pozemkového fondu (dále jen fondů), v rozsahu, který určí schválený privatizační projekt. Proto je zapotřebí je v tomto projektu přiměřeně kvalifikovat a kvantifikovat.
Při prodeji privatizovaného majetku nebo jeho vložení do základního kapitálu obchodní společnosti přecházejí uvedené závazky z fondů na nabyvatele a to ke dni účinnosti smlouvy, jíž se nabývá majetek. Změna v osobě vlastníka nemá podle § 111 občanského zákoníku vliv na běh promlčecí doby, takže doby, po níž byl majetek privatizovaného podniku majetkem fondů, se do promlčecí doby počítá.
Zvláštní povahu mají povinnosti ekologického charakteru, plynoucí z právních předpisů, které dosud nejsou, popř. nebudou uloženy správním rozhodnutím. Zabezpečení těchto povinností samozřejmě v budoucnu zatíží nabyvatele, který bude nucen vynaložit prostředky k zabezpečení souladu skutečného stavu se stavem právním.
Při případném snižování hodnoty převáděného majetku z důvodů závazků plynoucích ze závad na životním prostředí je však třeba mít vždy na zřeteli, že v případech, kdy součástí převáděného majetku nejsou příslušná chybějící technická zařízení k eliminaci těchto závad (např. odlučovače, čistírny odpadních vod), nejsou tato zařízení ani započítána v hodnotě převáděného majetku. Z toho vyplývá, že v těchto případech nelze převáděný majetek o hodnotu těchto zařízení snižovat a tak zvýhodňovat nabyvatele.
Mimořádnou pozornost je třeba věnovat těm případům, kdy z dosavadního provozu převáděného podniku vznikly závady na životním prostředí, o nichž dosavadní správce a samozřejmě ani fondy neví. Jde zejména o kontaminaci půdy a vody závadnými látkami a nevhodné uložení odpadů. Jde o typické případy, u nichž by mohl nabyvatel uplatnit odpovědnost za vady a které by mohly vést k podstatným slevám z ceny nebo i k vysokým finančním nárokům na náhradu škody.
Proto je naléhavě zapotřebí, aby ve všech případech, kdy je důvodné podezření z existence těchto "skrytých vad", byl jejich rozsah a finanční kvantifikace zjištěna tak, aby se staly součástí privatizačního projektu.
Zejména je nutno vyloučit, aby se v kupní smlouvě řešily závazky plynoucí ze závad na životním prostředí bez specifikace a kvantifikace k tíži státu, resp. fondů.
Příloha
Přehled majetku, který nemůže být privaizován v souladu s příslušnými právními předpisy nebo nemůže být privatizován za zvláštních podmínek
1. Voda a s ní související majetek
a) Přírodní zásoby podzemních vod jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy č. 100/1980 Sb. ve vlastnictví státu a nemohou být privatizovány.
Právní vztahy k vodám, tedy i k vodám podzemním, se řídí toliko zákonem č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), který tyto vztahy zakládá výhrdně na povolovacím principu. V tom smyslu jsou vyloučeny právní vztahy jinak založené, tedy kupř. na základě občanského zákoníku.
Pozemní vody nemohou sdílet právní režim pozemků.
b) Vodní toky jsou ve smyslu citovaného článku Ústavy ve vlastnictví státu a nemohou být privatizovány.
Pojem vodního toku upravuje ustanovení § 31 odst. 1 vodního zákona jako "vody trvale tekoucí po zemském povrchu mezi břehy buď v korytě přirozeném (popřípadě upraveném), jako bystřiny, potoky, řeky, nebo v korytě umělém, jako průplavy, vodní kanály, nádrže apod., nebo vody nacházející se ve slepých ramenech vodních toků včetně jejich koryt".
Z toho vyplývá, že předmětem privatizace nemůže být ani voda ve vodních tocích ani jejich koryta, to znamená dna a břehy.
c) Vodohospodářská díla
Předmětem privatizace nemohou být především ta vodohospodářská díla, která nesouvisejí s vodním tokem. Půjde zejména o: čistírny odpadních vod, úpravny vody a jiné vodárenské objekty včetně vodovodních řadů, kanalizační stoky a kanalizační objekty, nádrže přečerpacích vodních elektráren mimo vodní tok, jakož i vodohospodářská díla sloužící k nakládání s podzemními vodami, např. studny.
Vodohospodářská díla na vodních tocích mohou být předmětem privatizace v případech, kdy nejsou nezbytná k funkcím vodního toku, popřípadě vodnímu toku převážně neslouží nebo neplní současně více celospolečenských účelů. Tato podmínka vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 19/1978 Sb., kterou se stanoví povinnosti správců vodních toků a upravují se některé otázky týkající se vodních toků, podle něhož přísluší správa takových vodohospodářských děl správci vodního toku. Přitom správci vodního toku ve smyslu ustanovení § 32 vodního zákona mohou být toliko státní organizace, popřípadě u drobných vodních toků i obce, jejichž územní obvody tyto toky protékají. Překážkou privatizace těchto vodohospodářských děl není tedy jejich státní vlastnictví ze zákona, jako je tomu u vodních toků, ale zákonná podmínka spojení jejich správy se správcem vodního toku, jímž nemůže být nestátní subjekt.
Z uvedeného vyplývá, že možnost privatizace vodohospodářských děl na vodních tocích je třeba vždy individuálně posoudit. Příslušný k tomuto posouzení je vodohospodářský orgán ve smyslu § 35 vodního zákona, poněvadž v podstatě jde o pochybnosti v rozsahu povinností správců vodních toků.
Specifickým problémem jsou náhony a hlavní meliorační kanály, malé vodní elektrárny a rybníky a malé vodní nádrže.
Náhony a hlavní meliorační kanály, pokud jsou vodními toky, jsou státním vlastnictvím včetně pozemků, na nichž spočívají nebo jež je tvoří. Nemohou tedy být ani předmětem privatizace. To se však netýká stavebních částí náhonů, které jsou vodohospodářskými díly a mohou být předmětem privatizace. Pokud náhon nebo hlavní meliorační kanál neplní funkci vodního toku a je tudíž toliko vodohospodářským dílem určeným k jednoúčelovému využití (přívod a odvod vody, energetické využití), může být privatizován. V pochybnostech o tom, zda je o vodohospodářské dílo nebo jeho část rozhoduje podle ustanovení § 38 odst. 3 vodního zákona vodohospodářský orgán.
Malé vodní elektrárny mohou být předmětem privatizace, pokud neplní funkce nezbytné ke správě vodního toku, jako např. převádění extrémních průtoků, regulace odtoku apod..
Rybníky a malé vodní nádrže jsou vodohospodářským dílem a možnost jejich privatizace je třeba posuzovat ve vztahu k funkcím vodního toku obdobně jako u jiných vodohospodářských děl na toku ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 citované vyhlášky č. 19/1978 Sb.
Z ustanovení § 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve vazbě na zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu v úplném znění pod č. 124/1976 Sb., vyplývá, že rybníky, které podle ustanovení § 17 citovaného zákona č. 229/1991 Sb., přecházejí do správy pozemkového fondu, lze privatizovat, pokud se nejedná o případy uvedené v předchozím odstavci.
2. Nerostné bohatství
Nerostné bohatství je podle čl. 10 Ústavy ve vlastnictví státu a nemůže být privatizováno. Podle § 5 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění zákona ČNR č. 541/1991 Sb., je nerostné bohatství tvořeno výhradními ložisky nerostů. Ložisky se zde rozumí nejen přírodní nahromadění nerostů, ale i zakládky v hlubinných dolech, opuštěné odvaly, výsypky nebo odkaliště vzniklá hornickou činností.
Ložiska nevyhrazených nerostů sdílí právní režim pozemků.
3. Půdní fond
a) Základní lesní půdní fond je ve smyslu citovaného článku Ústavy ve vlastnictví státu a nemůže být privatizován. Privatizovány mohou být jen ty pozemky, které netvoří základní lesní půdní fond a rovněž pozemky, jež jsou součástí zařízení podniků státních lesů spolu s objekty sloužícími privatizovaným činnostem, souvisejícím s lesní výrobou (těžba dřeva, zalesňování, lesní semenářství a školkařství apod.). To ovšem nevylučuje privatizaci a restituci lesního půdního fondu a lesa podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a jiných restitučních předpisů.
b) Zemědělský půdní fond podle § 1 citovaného zákona o ochraně zemědělského půdního fondu a podle § 1 citovaného zákona č. 229/1991 Sb., pokud je ve vlastnictví státu, je spravován podle § 17 téhož zákona pozemkovým fondem a jeho prostřednictvím bude privatizován.
Pokud jde o zemědělské a lesní pozemky vybraných chráněných území podle ustanovení §§ 5 a 6 zákona č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody (tj. chráněná naleziště, chráněné parky a zahrady a chráněné studijní plochy, chráněné přírodní výtvory a chráněné přírodní památky) a ustanovení §§ 2, 4 a 5 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (tj. kulturní památky, národní kulturní památky a památkové rezervace), nepatří podle § 17 odst. 1 písm. d) citovaného zákona č. 229/1991 Sb., pod správu pozemkového fondu a nejsou tudíž předmětem dispozice či privatizace ani v rámci pozemkového fondu. Ministerstvo životního prostředí ČR navrhne a projedná s ostatními dotčenými orgány státní správy ČR postup a způsob při zajištění výkonu práva hospodaření k těmto pozemkům. Zároveň navrhne obdobný postup v případě státních přírodních rezervací dle § 4 odst. 4 citovaného zákona č. 40/1956 Sb., které nejsou do výčtu v poznámce 16 k ustanovení § 17 citovaného zákona č. 229/1991 Sb. zahrnuty.