Úvodní stránka > Jednání vlády > Dokumenty vlády > 1998 > 1998-02-09

   

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 9. února 1998 č. 82 + P

o vyjádření vlády k ústavní stížnosti podané Flow East, a.s.,
proti rozhodnutí orgánu veřejné moci



Vazba na záznam z jednání vlády: Databáze 'Vedení MŽP', Pohled 'Dokumenty vlády\Hierarchicky'

V l á d a

I. p ř i j í m á k ústavní stížnosti podané Flow East, a.s., Mostecká 12, Pra- ha 1, IČO 49240242, proti rozhodnutí orgánu veřejné moci ve smyslu Čl. 87 odst. 1 písm. d) ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;

II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Ústavního soudu.


Provede:

předseda vlády


Předseda vlády

Ing. Josef T o š o v s k ý , v. r.



P ř í l o h a

k usnesení vlády
ze dne 9. února 1998 č. 82




S t a n o v i s k o

vlády k ústavní stížnosti podané Flow East, a.s., Mostecká 12, Praha 1,
IČO 49240242, proti rozhodnutí orgánu veřejné moci ve smyslu
Čl. 87 odst. 1 písm. d) ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb.,
Ústava České republiky


Vláda na jednání své schůze dne 9. února 1998 projednala a posoudila ústavní stížnost podanou Flow East, a.s., Mostecká 12, Praha 1, IČO 49240242, proti rozhodnutí orgánu veřejné moci ve smyslu Čl. 87 odst. 1 písm. d) ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a zaujala k ní následující stanovisko.

I.

Připuštěním možnosti přezkumu usnesení vlády Ústavním soudem by došlo k výraznému vychýlení odpovědnosti vlády vyplývající z dělby moci stanovené ústavním pořádkem, kdy je vláda za všechna svá rozhodnutí odpovědná Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a ta, dojde-li k názoru, že některá rozhodnutí vlády nebyla věcně správná, může na ně reagovat vyslovením nedůvěry vládě. Odpůrce je proto toho názoru, že v daném případě nelze jeho rozhodnutí ústavní stížností oprávněně napadnout.

Odpůrce v této souvislosti upozorňuje na stanovisko obchodního a občanského právního kolegia Nejvyššího soudu z 12. dubna 1994 č.j. Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, kde je jednoznačně uvedeno, že rozhodování o privatizaci na základě privatizačních projektů podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon č. 92/1991 Sb.”) je rozhodováním státu jakožto vlastníka majetku o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo a nejde proto o rozhodnutí vydané ve správním řízení a soudům nepřísluší je přezkoumávat (s tím, že toto přezkoumávání nebylo právě ani před účinností novely zákona č. 92/1991 Sb. provedené zákonem č. 210/1993 Sb., jež v Čl. I bodu 11 soudní přezkum vyloučil výslovně).



II.

K námitkám navrhovatele, že nebyl informován o způsobu privatizace uvádíme následující. Zákon č. 92/1991 Sb. v § 6 stanoví, co je to privatizační projekt, jaké jsou jeho náležitosti a v § 7 stanoví, kdo může návrhy privatizačních projektů vypracovávat. Z § 7 odst. 4 vyplývá, že návrhy privatizačních projektů mohou být předkládány toliko ve stanovených lhůtách. V případě nabídky společnosti Flow East, a.s., a dalších nabídek na privatizaci 73 % akcií akciové společnosti Crystalex Nový Bor nešlo o předkládání návrhů privatizačních projektů, neboť tyto návrhy neměly náležitosti, které stanoví pro privatizační projekt zákon č. 92/1991 Sb. a vyhláška Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci č. 324/1991 Sb., kterou se stanoví závazná osnova pro vypracování privatizačního projektu, ve znění vyhlášky č. 526/1991 Sb., a nebyly rovněž předloženy ve stanovených lhůtách, ale jednalo se pouze o nabídky zájemců o koupi akcií. K těmto nabídkám bylo přihlíženo při schvalovacím procesu, t.j. za situace, kdy projekty dříve předložené již nebylo možno použít. Předkladatelé těchto nabídek nebyli o způsobu privatizace písemně vyrozuměni, neboť zákon č. 92/1991 Sb. v § 10 odst. 4 stanoví, že o rozhodnutí o privatizaci jsou písemně vyrozuměni toliko předkladatelé privatizačních projektů. Lze ale konstatovat, že i kdyby nedošlo k písemnému vyrozumění předkladatele privatizačního projektu o rozhodnutí o privatizaci, čímž by došlo k porušení povinnosti dané Ministerstvu financí zákonem, bezpochyby by toto opomenutí nemělo za následek neplatnost rozhodnutí o privatizaci samého.

Zásady dalšího postupu při privatizaci, které jsou uvedeny v usnesení vlády z 6. října 1993 č. 568, o dalším postupu při privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. a zákona České národní rady č. 171/1991 Sb., ve znění pozdějších úprav tohoto usnesení, umožňovaly Ministerstvu financí navrhnout rozhodnutí o privatizaci i bez privatizačního projektu (není-li projekt vhodný k použití) na základě dokladů, které byly tomuto ministerstvu předloženy v průběhu schvalovacího procesu. Za takovýto doklad lze považovat i nabídku ke koupi akcií. Tento postup předpokládá i nyní platné usnesení vlády z 9. dubna 1997 č. 212, o Zásadách postupu při dokončování privatizace, ve znění usnesení vlády ze 17. prosince 1997 č. 810, které usnesení vlády z 6. října 1993 č. 568 nahrazuje.

Z § 10 odstavce 4 zákona č. 92/1991 Sb. dále vyplývá, že rozhodování o privatizaci je neveřejné. Tvrzení navrhovatele, že k dalším předloženým nabídkám, kromě nabídky společnosti Porcela Plus, a.s., nebylo přihlédnuto, není oprávněné. Vláda byla o nabídce navrhovatele informována v důvodové zprávě k návrhu rozhodnutí o privatizaci ze dne 7. května 1997. Vládě byl předložen k odsouhlasení pouze jeden nabyvatel, neboť se jednalo o návrh rozhodnutí o privatizaci přímým prodejem předem určenému nabyvateli.

Tvrzení navrhovatele, že příslušné rozhodnutí o privatizaci přímým prodejem neobsahovalo zákonem předepsané náležitosti nemůže obstát, neboť usnesení vlády z 21. května 1997 č. 315 obsahuje všechny podstatné náležitosti včetně stanovení kupní ceny. Jedná-li se o standardní prodej (bez zvláštních omezení či podmínek), což je tento případ, není nutno podmínky prodeje blíže specifikovat, neboť jsou dány usnesením vlády z 9. dubna 1997 č. 212, ve znění usnesení vlády ze 17. prosince 1997 č. 810. Toto usnesení má charakter generelního rozhodnutí o privatizaci a v něm stanovené podmínky platí, není-li v konkrétním rozhodnutí o privatizaci stanoveno jinak. V předmětném případě je prováděna transakce podle obecných platebních podmínek, t.j. že bude zaplaceno před předáním příslušných akcií novému majiteli, a tudíž zajištění splacení kupní ceny je v tomto případě bezpředmětné.

K samotnému usnesení vlády z 21. května 1997 č. 315 se uvádí, že obsahuje všechny podstatné náležitosti pro to, aby Fond národního majetku České republiky mohl předmětné usnesení realizovat (t.j. název akciové společnosti, hodnotu základního jmění, počet akcií v procentech určených k přímému prodeji, nominální hodnotu jedné akcie, stanovení kupní ceny jedné akcie a identifikaci nabyvatele). Navrhovatel opomíjí skutečnost, že se jedná o privatizaci pouze majetkové účasti a ne majetku jako takového, tudíž není v usnesení vlády uvedena účetní hodnota majetku, ale pouze počet akcií v procentech. O všech uvedených skutečnostech byl navrhovatel informován již dopisem Ministerstva financí ze dne 31. července 1997.

III.

Odpůrce odmítá tvrzení navrhovatele o porušení hned několika základních práv a svobod. Je toho názoru, že rozhodování o způsobu privatizace proběhlo v mezích a způsobem stanoveným zákonem č. 92/1991 Sb. a v souladu s přijatou metodikou schválenou příslušnými usneseními vlády. Námitky navrhovatele o porušení jeho práva vlastnit majetek a práva podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost podle Listiny základních práv a svobod jsou neopodstatněné. K tomuto stavu by mohlo dojít pouze v tom případě, že by navrhovatel byl omezován ve svých konkrétních právech. Rozhodováním o privatizaci nebylo navrhovateli znemožněno nabýt vlastnictví. Jeho nabídka byla přijata a nebyla před orgánem, který o privatizaci rozhodoval zatajena. Odpůrce je přesvědčen, že pokud by zákonem soudní přezkum uvedeného rozhodnutí o privatizaci byl umožněn, shora uvedené argumenty uvedené v bodě II. by samy o sobě stačily k tomu, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti navrhuje odpůrce Ústavnímu soudu, aby byla ústavní stížnost podaná navrhovatelem

o d m í t n u t a .